Věty a prohlášení obsahující hodnocení druhých jsou jedním z typů tzv. asymetrické komunikace. To je komunikace, kdy komunikační partneři nejsou postaveni do stejné roviny tak, aby se mohli na něčem domluvit, něco vyřešit nebo si kvalitně popovídat.
Bohužel, hodnocení je do naší mysli zakořeněno v dnešním světě tak hluboko, že se z něj stává určitá mantra společnosti. I když je každá lidská bytost unikátní tvor, neštítíme se lidi stavět do řady, srovnávat, zahrnovat subjektivní pohled. Učení takových návyků započalo již v našem dětství. Někdy jsme byli označeni za hodné, jindy za ošklivé. Jsme neustále srovnávání s očekávaných průměrem. Cože, ona ještě nechodí? On ještě nemluví? Ty se stále počůráváš, to je ale ostuda! Pak se dostáváme do společenských systémů prolezlých neustálými hodnoceními. Tím prvním je školství. Pro 30 jedinečných dětí vymyslíme předměty, které by je z nějakého důvody měly zajímat. Vymyslíme stupnici, na které mohou děti dostávat jedničky, pokud se jim povede správně opakovat. Nesmyslnost srovnávání a hodnocení prostupuje i další systémy, do kterých postupně dorůstáme. Neustále se navzájem porovnáváme, i s přáteli. Je přece zásadní zvítězit v bowlingu, v Aktivitách, v Člověče, nezlob se! :)
Lidé druhým navzájem ubližují, ani o tom více nepřemýšlí. Tato praxe se kromě běžné komunikace dostává například do médií. Miluji sport, ale sledování komentátorských výkonů i v pro mě dříve oblíbené ČT mi nepřináší moc klidu. Zdržím se jmenování, protože podobnou komunikaci používá asi drtivá většina Čechů. Poslouchat ale, jak se tímto míčkem tenista dostává do psychické deky, že toto je zlomový bod nebo že výkon celého hokejového týmu je špatný a to kvůli špatnému bruslení, mi nejde přes uši. Co tyto výroky spojuje jsou domněnky nebo věštění, chcete-li. Ty mohou být však nebezpečné, nedělejme to, prosím! Komentátor se jim může v pohodě vyhnout, stačí popisovat co nejpřesněji fakta, dění na sportovišti. Může přidat i vlastní poznatek z praxe nebo vyjádřit svůj názor, pak by jen věta měla začít např. "Zdá se mi" nebo "Myslím si". Tato hodnocení nám možná vzrušenou reakci v mozku nespustí. Existují ale hodnocení tvrdšího zrna, někdy dokonce od našich nejbližších a ty už mohou mít své důsledky - mohou nás zaklet!
"Buď zticha. Ty zpívat neumíš!"
"Na tohle jsi úplně levej!"
"Když se takhle budeš chovat, nikdo tě nebudem mít rád."
A můžeme být zakletí. Přestáváme být sami sebou, odchází z nás život. Někdy může trvat věky, než sebereme odvahu zase zkusit něco, v čem jsme podle někoho totálně vyhořeli. Osvobodit se už ale musíme sami. Stačí pochopit, že druhý se dopustil hodnocení. Že toto hodnocení bylo čistě subjektivní. Možná to druhý řekl ze závisti, kvůli vlastním problémům. Můžeme mu dokonce odpustit. Když se odpouští, snižuje se tlak, to už přece víme ze školy. :) No a nakonec zjistíme, že už si věci nebereme osobně, nestojí to za to. Jak se říká na konci filmu Kult hákovéhho kříže: "Život je moc krátkej na to, aby byl člověk pořád naštvanej."
Přeji všem, co to dočetli až sem, aby se z jejich života hodnocení postupně vytratilo, aby si hodnocení druhých na svou osobu nebrali osobně. Aby se každý snažil být zase sám sebou a v životě proháněl své vlastní sny a touhy.