Keňa - příběh druhý: Bezmoc?
24.07.2017 13:21
Za pět minut skončí neděle 16. července 2017 a já začínám psát druhý příběh. Mám pocit, že dnešním dnem vrcholí obdoí zmaru, doufám tedy, že vrcholí a ne, že do něj teprve najíždíme. S parťačkou Tadejou ze Slovinska máme za sebou první oficiální týden v organizaci MYSA, potkáváme se s dalšími dobrovolníky a zaměstnanci.
Co jsme zatím udělali za první týden? No, musíme říct, že nic, velkou nulu. Není to tak, že by to byl promrhaný týden, jeho význam si asi uvědomíme o dost později. Oba z Evropy cítíme, že nás mají na startost domácí, ti se k nám chovají pěkně, přesto na nás útoční i tak bezmoc nebo spíš frustrace. Nic se totiž neděje, dohody časově neplatí, obsahově jsou nejasné. Něco podobného mě osobně nepřekvapilo, takže si držím optimismus a dny mě baví. Ale rozhodně bych je pro sebe dokázal výrazně vylepšit. Nezbývá než dodat, že je to příležitost pro nás. Pokud nejsme s něčím spokojeni, je to naše věc a my bychom to měli řešit a také to tak začíná dopadat.
Pocit bezmoci vrcholí dnešním dnem. Včera byla první narozeninová párty. Pilo se, tancovalo a návrat jsme přiblížili k páté ranní. Sue byla velká zima hned po příjezdu, seděli jsme venku a dost táhlo. Noc jsme spolu přečkali a trochu se prospali, já teda určitě lépe než má láska. Té nebylo ráno dobře, kocovina, říkáme si. Po obědě nastalo rozhodnutí podívat se na posledním den atletického světového šampionátu do 18 let v Nairobi. Tak jsme vyjeli, za použití matatu a motorky jsme se dostali na místo. Tam jsme viděli houf lidí, který se ženě ke vstupu, podobně velké zastoupení měli i návštěvníci mířící ze stadionu. Se slovy "nechoďte tam, je plno a začalo se házet kameny" jsme usoudili, že můžeme tak akorát jet domů. Kromě jízdy jsme se dost nachodili a Sue byla dost slabá a ztěžka táhla své nohy. Nakonec jsme se dostali na byt a Sue hned ulehla. A nebylo jí zrovna dobře, už ve městě si brala prášky na bolest hlavy. Teď k večeru se vše rapidně zhoršilo, vystupňovalo se to tím, že sama Sue chce do nemocnice. Bolí ji vše, celé tělo, hlavně hlava, hoří a je jí zima. Musa s ní promlouvá a volá sestře, která je doktorkou. Sestra posílá instrukce: "vypadá to na malárii, kupte prášky". Musa jedná, mizí ven a vrací se po desítkách minut s polovinou výbavy (prášky proti bolesti). Podává Sue prášek, se kterým má vydržet do rána, jak otevřou místní lékarnu, skočí pro druhý potřebný lék (antimalarikum). No a já se dívám, ten pocit není nic moc. Být to na mě, volám motorku, sedám se Sue a jedu do nejbližší nemocnice. Tak bych byl klidnějí a věřil bych, že se mé přítelkyni dříve uleví. No a tak tu teď sedím, Musa šel spát, Sue se trápí na posteli. Nevím, co dělat, spát se mi zatím nechce, ale brzo ulehnu vedle toho překrásného človíčka. Tak snad budou brzy zprávy veselejší.
Doplněk (středa): Sue se protrápila dalšími dny, sem tam jí bylo lépe, ale bolest hlavy neustupovala. A tak šla dnes do nemocnice, dignóza tyfus, dostala injekce, zítra zas a další prášky. Vše mohlo být vyřešeno daleko dříve a jinak, říkám si.
Za pět minut skončí neděle 16. července 2017 a já začínám psát druhý příběh. Mám pocit, že dnešním dnem vrcholí obdoí zmaru, doufám tedy, že vrcholí a ne, že do něj teprve najíždíme. S parťačkou Tadejou ze Slovinska máme za sebou první oficiální týden v organizaci MYSA, potkáváme se s dalšími dobrovolníky a zaměstnanci.
Co jsme zatím udělali za první týden? No, musíme říct, že nic, velkou nulu. Není to tak, že by to byl promrhaný týden, jeho význam si asi uvědomíme o dost později. Oba z Evropy cítíme, že nás mají na startost domácí, ti se k nám chovají pěkně, přesto na nás útoční i tak bezmoc nebo spíš frustrace. Nic se totiž neděje, dohody časově neplatí, obsahově jsou nejasné. Něco podobného mě osobně nepřekvapilo, takže si držím optimismus a dny mě baví. Ale rozhodně bych je pro sebe dokázal výrazně vylepšit. Nezbývá než dodat, že je to příležitost pro nás. Pokud nejsme s něčím spokojeni, je to naše věc a my bychom to měli řešit a také to tak začíná dopadat.
Pocit bezmoci vrcholí dnešním dnem. Včera byla první narozeninová párty. Pilo se, tancovalo a návrat jsme přiblížili k páté ranní. Sue byla velká zima hned po příjezdu, seděli jsme venku a dost táhlo. Noc jsme spolu přečkali a trochu se prospali, já teda určitě lépe než má láska. Té nebylo ráno dobře, kocovina, říkáme si. Po obědě nastalo rozhodnutí podívat se na posledním den atletického světového šampionátu do 18 let v Nairobi. Tak jsme vyjeli, za použití matatu a motorky jsme se dostali na místo. Tam jsme viděli houf lidí, který se ženě ke vstupu, podobně velké zastoupení měli i návštěvníci mířící ze stadionu. Se slovy "nechoďte tam, je plno a začalo se házet kameny" jsme usoudili, že můžeme tak akorát jet domů. Kromě jízdy jsme se dost nachodili a Sue byla dost slabá a ztěžka táhla své nohy. Nakonec jsme se dostali na byt a Sue hned ulehla. A nebylo jí zrovna dobře, už ve městě si brala prášky na bolest hlavy. Teď k večeru se vše rapidně zhoršilo, vystupňovalo se to tím, že sama Sue chce do nemocnice. Bolí ji vše, celé tělo, hlavně hlava, hoří a je jí zima. Musa s ní promlouvá a volá sestře, která je doktorkou. Sestra posílá instrukce: "vypadá to na malárii, kupte prášky". Musa jedná, mizí ven a vrací se po desítkách minut s polovinou výbavy (prášky proti bolesti). Podává Sue prášek, se kterým má vydržet do rána, jak otevřou místní lékarnu, skočí pro druhý potřebný lék (antimalarikum). No a já se dívám, ten pocit není nic moc. Být to na mě, volám motorku, sedám se Sue a jedu do nejbližší nemocnice. Tak bych byl klidnějí a věřil bych, že se mé přítelkyni dříve uleví. No a tak tu teď sedím, Musa šel spát, Sue se trápí na posteli. Nevím, co dělat, spát se mi zatím nechce, ale brzo ulehnu vedle toho překrásného človíčka. Tak snad budou brzy zprávy veselejší.
Doplněk (středa): Sue se protrápila dalšími dny, sem tam jí bylo lépe, ale bolest hlavy neustupovala. A tak šla dnes do nemocnice, dignóza tyfus, dostala injekce, zítra zas a další prášky. Vše mohlo být vyřešeno daleko dříve a jinak, říkám si.