Keňa - příběh třetí: Kdo jsme?
24.07.2017 13:22
Zkušenost jako ta moje má jistě velký potenciál poodkrýt kým vlastně jste, možná ještě přesněji kým nejste. Jak to myslím? Pokud zakusíte život v jiné kultuře a to třeba zcela jiné, stane se vám pravděpodobně několik věcí. Budou na vás útočit naučené reakce, způsoby a návyky chování a řešení situací. Příklad. Jste na obědě a spolusedící vám říká: "Podej mi tu sůl." Možná si řeknete: "Co? Žádné prosím? Myslí si o mě snad něco špatného?" Sůl podáte a zůstává ve vás divný pocit. Dny plynou a vy začnete chápat, že věci se zde mají jinak. Způsoby chování a provádění věcí jsou prostě jiné, ne lepší, ne horší, jiné. Brzy tak pochopíte, jak na to a opadne z vás ten divný pocit. Teď už sami říkáte ostatním, podej mi to nebo tamto. V tu chvíli můžete zkoumat sami sebe. Odkud pramenil ten divný pocit? Je zvyk z naší kultury v něčem přínosnější nebo jsem se naučil něco zajímavého zde. Anebo každý z těch zvyků sedí do té jiné kultury? Pochopíte, že způsoby chování, ale také způsoby myšlení, které se procesem učení dostaly do našeho nevědomí a staly se z nich automatismy, nejsou součástí nás samotných. Takže, když někdo říká, že je takový a takový, protože se chová tak a tak, je to kardinální blábol.
Když zjistíte, že vaše způsoby chování a celé přemýšlení, všechny myšlenky, které k vám nevědomě během dne chodí, nemají nic společného s vámi samotnými, můžete si třeba říct: "Hm, takže mé konání, rozhodování je a bylo vždy ovlivněno tím, co jsem se naučil nebo spíš, co mě kdo kdy naučil." Já sám si dělím učení a osvojování světa na dva druhy - pasivní a aktivní. Pasivní je to, co slyšíme zvenku, televize, média, přátelé apod. Je to něco, co sami nevyhledáváme, ale co k nám přichází, jinými slovy taky naše přirozené prostředí. Druhý typ učení ja aktivní. To bývá více vědomé, ale také nemusí. Jsou to způsoby a situace, ve kterých chceme sami být. Zajímá-li nás z nějakého důvodu gymnastika, hledáme si sami informace a tomto sportu, o tom, jak začít a jak cvičit. Sami se snažíme být na místech, kde se dozvíme víc. Já sám se snažím obracet pozornost na toto aktivní učení. Abych se však vrátil k tématu. Když vím, že mé myšlení je podmíněno tím, co jsem se pasivně nebo aktivně naučil, vím taky, že tohle nejsem já. V první případě je to prostředí, co mě ovlivnilo a v tom druhém je to má vůle, kým chci sám být. Tato vůle může být řízena něčím, co už se více dotýká toho, kdo vlastně jsem. Může pramenit z intuice, vášně nebo lásky, které je jen moje. Byla mi dána na této cestě životem a pokaždé když scházím z cesty, cítím to v podobě dlouhodobobějších fyzických či psychických stavů. Kdo tedy jsem? Slova jsou samozřejmě tak omezená na vyjádření něčeho podobného a ještě důležitější asi je, že kdybych se tohle vážně snažil odpovědět, tak jsem asi moc rozumu nepobral. A já raději než vážný blb chci být veselý blázen. Nevím, kdo přesně jsem. Vím, že mě řídí něco, co mě přesahuje. Když zahazuji své myšlenky a naučené koncepty chování, zjišťuji, jak moc se podobám ostatním lidem, jakýmkoliv, jak moc se podobám dětem, často jak moc se podobám zvířatům a celému životu. Cítím, že tato vrstava je navzájem propojena a v tomto světě je šílenost ubližovat si navzájem. Spíš si zde užíváte každý okamžik, každý okamžik, který se právě děje, čas přestává být důležitý a neexistuje pro vás obyčejní moment.
To je někdy to, co nám chybí v každodenním životě, který jsme si navzájem vymysleli. Jak začneme opakovat věci, docházet na stejná místa, dělat věci stále stejně a hlavně řídit se jen svou myslí, vše zevšední. My se nudíme a neuvědomíme si, že vše máme ve své moci. Je dobré někdy zaůtočit na svou mysl. Zastavit se, prohledat důvody vlastního jednání a když to dává smysl, vypouštět toto jednání. Staneme se více přítomnými, začneme si více vážit zdánlivě menších věcí každý den. Kamarád mi nedávno říkal: "Dělám toho hodně pro mé přátele, ale nejsem si jist, zda to oni oceňují a uvědomují si" Pak jsem zanedlouho našel jeden zenový příběh, který přesně tohle vystihl, praví se v něm asi toto: "Nedělám dobré skutky pro to, aby mi je ostatní vrátili, ale proto, že to budu já, který bude umět v davu ocenit krásu západu slunce." A tenhle můj přítel přesně tohle dělá, zastaví se, když slunce zapadá a užívá si tuhle hru. A tak si říkám, buďme jako on. Nebo třeba, buďme sami sebou. Nebo je to snad jedno a totéž?
Zkušenost jako ta moje má jistě velký potenciál poodkrýt kým vlastně jste, možná ještě přesněji kým nejste. Jak to myslím? Pokud zakusíte život v jiné kultuře a to třeba zcela jiné, stane se vám pravděpodobně několik věcí. Budou na vás útočit naučené reakce, způsoby a návyky chování a řešení situací. Příklad. Jste na obědě a spolusedící vám říká: "Podej mi tu sůl." Možná si řeknete: "Co? Žádné prosím? Myslí si o mě snad něco špatného?" Sůl podáte a zůstává ve vás divný pocit. Dny plynou a vy začnete chápat, že věci se zde mají jinak. Způsoby chování a provádění věcí jsou prostě jiné, ne lepší, ne horší, jiné. Brzy tak pochopíte, jak na to a opadne z vás ten divný pocit. Teď už sami říkáte ostatním, podej mi to nebo tamto. V tu chvíli můžete zkoumat sami sebe. Odkud pramenil ten divný pocit? Je zvyk z naší kultury v něčem přínosnější nebo jsem se naučil něco zajímavého zde. Anebo každý z těch zvyků sedí do té jiné kultury? Pochopíte, že způsoby chování, ale také způsoby myšlení, které se procesem učení dostaly do našeho nevědomí a staly se z nich automatismy, nejsou součástí nás samotných. Takže, když někdo říká, že je takový a takový, protože se chová tak a tak, je to kardinální blábol.
Když zjistíte, že vaše způsoby chování a celé přemýšlení, všechny myšlenky, které k vám nevědomě během dne chodí, nemají nic společného s vámi samotnými, můžete si třeba říct: "Hm, takže mé konání, rozhodování je a bylo vždy ovlivněno tím, co jsem se naučil nebo spíš, co mě kdo kdy naučil." Já sám si dělím učení a osvojování světa na dva druhy - pasivní a aktivní. Pasivní je to, co slyšíme zvenku, televize, média, přátelé apod. Je to něco, co sami nevyhledáváme, ale co k nám přichází, jinými slovy taky naše přirozené prostředí. Druhý typ učení ja aktivní. To bývá více vědomé, ale také nemusí. Jsou to způsoby a situace, ve kterých chceme sami být. Zajímá-li nás z nějakého důvodu gymnastika, hledáme si sami informace a tomto sportu, o tom, jak začít a jak cvičit. Sami se snažíme být na místech, kde se dozvíme víc. Já sám se snažím obracet pozornost na toto aktivní učení. Abych se však vrátil k tématu. Když vím, že mé myšlení je podmíněno tím, co jsem se pasivně nebo aktivně naučil, vím taky, že tohle nejsem já. V první případě je to prostředí, co mě ovlivnilo a v tom druhém je to má vůle, kým chci sám být. Tato vůle může být řízena něčím, co už se více dotýká toho, kdo vlastně jsem. Může pramenit z intuice, vášně nebo lásky, které je jen moje. Byla mi dána na této cestě životem a pokaždé když scházím z cesty, cítím to v podobě dlouhodobobějších fyzických či psychických stavů. Kdo tedy jsem? Slova jsou samozřejmě tak omezená na vyjádření něčeho podobného a ještě důležitější asi je, že kdybych se tohle vážně snažil odpovědět, tak jsem asi moc rozumu nepobral. A já raději než vážný blb chci být veselý blázen. Nevím, kdo přesně jsem. Vím, že mě řídí něco, co mě přesahuje. Když zahazuji své myšlenky a naučené koncepty chování, zjišťuji, jak moc se podobám ostatním lidem, jakýmkoliv, jak moc se podobám dětem, často jak moc se podobám zvířatům a celému životu. Cítím, že tato vrstava je navzájem propojena a v tomto světě je šílenost ubližovat si navzájem. Spíš si zde užíváte každý okamžik, každý okamžik, který se právě děje, čas přestává být důležitý a neexistuje pro vás obyčejní moment.
To je někdy to, co nám chybí v každodenním životě, který jsme si navzájem vymysleli. Jak začneme opakovat věci, docházet na stejná místa, dělat věci stále stejně a hlavně řídit se jen svou myslí, vše zevšední. My se nudíme a neuvědomíme si, že vše máme ve své moci. Je dobré někdy zaůtočit na svou mysl. Zastavit se, prohledat důvody vlastního jednání a když to dává smysl, vypouštět toto jednání. Staneme se více přítomnými, začneme si více vážit zdánlivě menších věcí každý den. Kamarád mi nedávno říkal: "Dělám toho hodně pro mé přátele, ale nejsem si jist, zda to oni oceňují a uvědomují si" Pak jsem zanedlouho našel jeden zenový příběh, který přesně tohle vystihl, praví se v něm asi toto: "Nedělám dobré skutky pro to, aby mi je ostatní vrátili, ale proto, že to budu já, který bude umět v davu ocenit krásu západu slunce." A tenhle můj přítel přesně tohle dělá, zastaví se, když slunce zapadá a užívá si tuhle hru. A tak si říkám, buďme jako on. Nebo třeba, buďme sami sebou. Nebo je to snad jedno a totéž?