Kenya - příběh první: Pocit štěstí
24.07.2017 13:16
Tříměsíční stáž v keňské organizaci MYSA odstartovala odletem z Vídně v pondělí 3.7., který doprovodilo emoční rozloučení s kamarády. V úterý ráno už mě vítal můj hostitel Musa po dvou hodinách spánku. Jeho, ne mého. Navečer jsem se potkal i se Sue, bylo to dlouhých "šest" let, jak říká. Opět jsem se pomalu dostal do atmosféry bělocha v Keni. Postupně se na mě navalovaly pocity, různé a vyjevovaly se i ty frustrující. Začal jsem je sám rozplývat v pátek večer a pak hlavně celou sobotu. Od této soboty 8.7. si začínám svůj pobyt užívat tak, jak se má, naplněn zase pocitem štěstí. Teď ale trochu nazpět.
Jaké to frustrující pocity na mne útočily a co skutečně znamenaly? Představte si sami sebe na místě, které je úplně odlišné od těch, na které jste zvyklí. Lidi kolem vás mluví jiným jazykem, pro ně jste někým, kdo vzbuzuje hodně pozornosti. Takže je na vás mnoho očí, slyšíte narážky, nerozumíte. Chápete, že si z vás dělají srandu. Rádi byste někdy možná věděli, kam jdete nebo jak dlouho bude to či ono trvat, ale nevíte. Někdy děláte něco, čemu nerozumíte nebo zažíváte hodinové nudy. Moc se nesmějete, na další narážky od svých přátel reagujete podrážděne a to je čas na to, říct si, co se sakra děje a proč nejste na své hostitele vlídnější.
Cesta pokojného bojovníka je knihou, kterou jsem si s sebou do Keni přibalil. Je to knížka mi velmi blízká, teď přišel čas pustit se do ní podruhé. Neprohloupil jsem. V knize je spousta věcí, co již znám, ale připomenutí a uvědomění si důležitosti a spíš nedůležitosti některých věcí, bylo skvělou aktivitou. Pomohla mi.
Nechte mě popsat sobotní den. Ráno jsme se Sue vstali s cílem vydat se do centra, setkat se se spoluhráčkami Sue a vyrazit na její fotbalový zápas. Ve městě jsme byli včas, zanedlouho potkáváme i Gazu a Macello, kámošky Sue, energicky se zdraví a pouštějí se do konverzace. Smějí se, nerozumím jim, jdu s nimi. Jedem matatu (autobus), pak procházíme tržnicí a dorazíme na místo utkání. Holky dál konverzují, já vytahuji svou zbraň, knihu. Za chvíli se jdou holky převléct a rozcvičit. Začátek se očekávaně posouvá a já mám tak asi čtyři hodiny "klidu" ležíc na nerovném terénu spolu s různými skupinkami Keňanů, odpadky, kozami nebo ovcemi. Začtu se a narážím na kapitolu mimo jiné o vlivu myšlenek na náš emoční stav. Je to přesně něco, co prožívám. Po chvíli vím, že za mé pocity frustrace si můžu leda tak sám, za to, kde jsem, s kým jsem a co se mi děje, je to vše jen na mě. Začínám se smát sám sobě, směju se myšlenkám, které ke mě přicházely a hlavně interpretacím mé zmatené mysli, která hledala vinu vně. To je můj návyk, vím, když cítím, že mi je křivděno, je to interpretace mé mysli a často jsou tyto zprávy falešné. Někdy v mládí jsme si je ale asi osvojily, říkám si. Směju se sám sobě, ani ne slovy, ale pocitem říkám sám sobě, že každá nová zkušenost a emoce jsou příležitostmi pro mě samotného. Po očku jsem dokázal sledovat vše podstatné ve fotbalovém zápase. Minulou noc jsem byl dokonce schopen číst moudré příběhy, poslouchat hlasitou hudbu a pohybovat se do rytmu. Mám na to, vím. Každý na to má.
Den pokračuje, má nálada je klidná, Gaza navrhuje jít do hospody ve slumu (Mathare), kde sama pracuje jako číšnice (muhudumu). A tak říkám, proč ne. Vcházíme, je to mini hospůdka, ale není v ní prázdno. Dávám si pivo, kynu ostatním a pomalu se cítím lépe. Muzika je hlasitá, ale z ucha do ucha se dá mluvit a tak si povídám se Sue, i s jejími kamarádkami. Dávám si druhé pivo a najednou přichází ten pocit. Pocit, kdy víte, že vše je tak, jak má být a jste tam, kde máte být. Trvalo to několik minut, super pocit. Mění se akce v hospodě, mítink, říká Gaza. Přenecháváme místo množství Keňanů. Nedávno byl v sousedství zastřelen kluk a sešli se jeho známí, aby se poradili, pomohli rodině a vybrali peníze na převoz jeho těla. Mítink měl aspoň hodinu, pivo třetí bodlo, vybrali jsme přes 10 000 KSH, to je hezké, prý se budou scházet i další dny až dosáhnou požadovaných 40 000 KSH. Dávám se do řeči s klukem z Ugandy, zvě mě na návstěvu, probíráme různé věci, mluví moc rychle, ale u čtvrtého piva rozumím už vše. Den pokračuje jlzdou domů a ta je zajímavá. Sedáme se Sue na VIP místa vedle řidiče. Najedou se za námi rozsvítí světla a houkačka je slyšet, policie. Předjede nás, staví u cesty a chce nás zastavit, řidič ale nestaví, objíždí policejní vůz a ujíždí. Čumím na to, jak sova pálená, adrenalin stoupá. Situace se opakuje, policie předjíždí matatu a snaží se jej zastavit. Opět úhybný manévr řidiče a unikáme policii. Sue se ptá řidiče, co udělal. Prý stál na špatné straně silnice a dostal by pokutu. Hm, tak teď by to mohlo být teprve mastné. Fandíme řidiči, který zatáčí do uliček v centru města. fakt fandíme, začíná se smát, zdá se, že jsme je setřásli. Dojíždíme na místo "vykládky", dáváme pěst řidiči a pokračujeme v cestě domů. Ta už je klidnější. Dnešek byl zážitkový den, přesně jsem jej potřeboval, protože na mě dorážely postupně ty chmurné nálady. Zjistil jsem, že život je férový. Když se nebojíte, když něco risknete s otevřeným srdcem, vždy se vám to vrátí a nepřemýšlejte moc v jaké podobě. Sue mi někdy říká: "Přestaň přemýšlet." Trochu mě to rozhodí, ale po chvilce jí dávám za pravdu, zase zbytečně špekuluju. Směju se sám sobě a ona se hned směje se mnou. Je to má učitelka, stejně jako další příležitosti, které se denně zjevují. Často je nevidíme, protože jsme zapomněli se opravdově dívat.
Od dalšího dne je vše, jak má být. Až do dnes, středy 12.7., jsem nepocítil chvilku špatné nálady. Užívám si sebe sama, okolí i věcí, které přicházejí. Knihu zatím nepotřebuji, ale určitě zase přijde čas na její moudré pokračování.
Tříměsíční stáž v keňské organizaci MYSA odstartovala odletem z Vídně v pondělí 3.7., který doprovodilo emoční rozloučení s kamarády. V úterý ráno už mě vítal můj hostitel Musa po dvou hodinách spánku. Jeho, ne mého. Navečer jsem se potkal i se Sue, bylo to dlouhých "šest" let, jak říká. Opět jsem se pomalu dostal do atmosféry bělocha v Keni. Postupně se na mě navalovaly pocity, různé a vyjevovaly se i ty frustrující. Začal jsem je sám rozplývat v pátek večer a pak hlavně celou sobotu. Od této soboty 8.7. si začínám svůj pobyt užívat tak, jak se má, naplněn zase pocitem štěstí. Teď ale trochu nazpět.
Jaké to frustrující pocity na mne útočily a co skutečně znamenaly? Představte si sami sebe na místě, které je úplně odlišné od těch, na které jste zvyklí. Lidi kolem vás mluví jiným jazykem, pro ně jste někým, kdo vzbuzuje hodně pozornosti. Takže je na vás mnoho očí, slyšíte narážky, nerozumíte. Chápete, že si z vás dělají srandu. Rádi byste někdy možná věděli, kam jdete nebo jak dlouho bude to či ono trvat, ale nevíte. Někdy děláte něco, čemu nerozumíte nebo zažíváte hodinové nudy. Moc se nesmějete, na další narážky od svých přátel reagujete podrážděne a to je čas na to, říct si, co se sakra děje a proč nejste na své hostitele vlídnější.
Cesta pokojného bojovníka je knihou, kterou jsem si s sebou do Keni přibalil. Je to knížka mi velmi blízká, teď přišel čas pustit se do ní podruhé. Neprohloupil jsem. V knize je spousta věcí, co již znám, ale připomenutí a uvědomění si důležitosti a spíš nedůležitosti některých věcí, bylo skvělou aktivitou. Pomohla mi.
Nechte mě popsat sobotní den. Ráno jsme se Sue vstali s cílem vydat se do centra, setkat se se spoluhráčkami Sue a vyrazit na její fotbalový zápas. Ve městě jsme byli včas, zanedlouho potkáváme i Gazu a Macello, kámošky Sue, energicky se zdraví a pouštějí se do konverzace. Smějí se, nerozumím jim, jdu s nimi. Jedem matatu (autobus), pak procházíme tržnicí a dorazíme na místo utkání. Holky dál konverzují, já vytahuji svou zbraň, knihu. Za chvíli se jdou holky převléct a rozcvičit. Začátek se očekávaně posouvá a já mám tak asi čtyři hodiny "klidu" ležíc na nerovném terénu spolu s různými skupinkami Keňanů, odpadky, kozami nebo ovcemi. Začtu se a narážím na kapitolu mimo jiné o vlivu myšlenek na náš emoční stav. Je to přesně něco, co prožívám. Po chvíli vím, že za mé pocity frustrace si můžu leda tak sám, za to, kde jsem, s kým jsem a co se mi děje, je to vše jen na mě. Začínám se smát sám sobě, směju se myšlenkám, které ke mě přicházely a hlavně interpretacím mé zmatené mysli, která hledala vinu vně. To je můj návyk, vím, když cítím, že mi je křivděno, je to interpretace mé mysli a často jsou tyto zprávy falešné. Někdy v mládí jsme si je ale asi osvojily, říkám si. Směju se sám sobě, ani ne slovy, ale pocitem říkám sám sobě, že každá nová zkušenost a emoce jsou příležitostmi pro mě samotného. Po očku jsem dokázal sledovat vše podstatné ve fotbalovém zápase. Minulou noc jsem byl dokonce schopen číst moudré příběhy, poslouchat hlasitou hudbu a pohybovat se do rytmu. Mám na to, vím. Každý na to má.
Den pokračuje, má nálada je klidná, Gaza navrhuje jít do hospody ve slumu (Mathare), kde sama pracuje jako číšnice (muhudumu). A tak říkám, proč ne. Vcházíme, je to mini hospůdka, ale není v ní prázdno. Dávám si pivo, kynu ostatním a pomalu se cítím lépe. Muzika je hlasitá, ale z ucha do ucha se dá mluvit a tak si povídám se Sue, i s jejími kamarádkami. Dávám si druhé pivo a najednou přichází ten pocit. Pocit, kdy víte, že vše je tak, jak má být a jste tam, kde máte být. Trvalo to několik minut, super pocit. Mění se akce v hospodě, mítink, říká Gaza. Přenecháváme místo množství Keňanů. Nedávno byl v sousedství zastřelen kluk a sešli se jeho známí, aby se poradili, pomohli rodině a vybrali peníze na převoz jeho těla. Mítink měl aspoň hodinu, pivo třetí bodlo, vybrali jsme přes 10 000 KSH, to je hezké, prý se budou scházet i další dny až dosáhnou požadovaných 40 000 KSH. Dávám se do řeči s klukem z Ugandy, zvě mě na návstěvu, probíráme různé věci, mluví moc rychle, ale u čtvrtého piva rozumím už vše. Den pokračuje jlzdou domů a ta je zajímavá. Sedáme se Sue na VIP místa vedle řidiče. Najedou se za námi rozsvítí světla a houkačka je slyšet, policie. Předjede nás, staví u cesty a chce nás zastavit, řidič ale nestaví, objíždí policejní vůz a ujíždí. Čumím na to, jak sova pálená, adrenalin stoupá. Situace se opakuje, policie předjíždí matatu a snaží se jej zastavit. Opět úhybný manévr řidiče a unikáme policii. Sue se ptá řidiče, co udělal. Prý stál na špatné straně silnice a dostal by pokutu. Hm, tak teď by to mohlo být teprve mastné. Fandíme řidiči, který zatáčí do uliček v centru města. fakt fandíme, začíná se smát, zdá se, že jsme je setřásli. Dojíždíme na místo "vykládky", dáváme pěst řidiči a pokračujeme v cestě domů. Ta už je klidnější. Dnešek byl zážitkový den, přesně jsem jej potřeboval, protože na mě dorážely postupně ty chmurné nálady. Zjistil jsem, že život je férový. Když se nebojíte, když něco risknete s otevřeným srdcem, vždy se vám to vrátí a nepřemýšlejte moc v jaké podobě. Sue mi někdy říká: "Přestaň přemýšlet." Trochu mě to rozhodí, ale po chvilce jí dávám za pravdu, zase zbytečně špekuluju. Směju se sám sobě a ona se hned směje se mnou. Je to má učitelka, stejně jako další příležitosti, které se denně zjevují. Často je nevidíme, protože jsme zapomněli se opravdově dívat.
Od dalšího dne je vše, jak má být. Až do dnes, středy 12.7., jsem nepocítil chvilku špatné nálady. Užívám si sebe sama, okolí i věcí, které přicházejí. Knihu zatím nepotřebuji, ale určitě zase přijde čas na její moudré pokračování.